Péče jako náhradní doba pojištění je uznávána pouze za určitých podmínek. Záleží na časovém rozsahu, „jak moc“ osoba pečuje. Nově nabízíme pohled ČSSZ a Nejvyššího správního soudu z jara 2024, kteří pro uznání náhradní doby očekávají péči „na plný úvazek“.
Všichni vědí, že pokud někdo chce v budoucnu pobírat starobní důchod, musí po stanovenou dobu pracovat a plnit odvody na sociální zabezpečení. Kromě výkonu práce jsou zákonem uznané činnosti, které jsou pro důchod akceptovány jako „náhradní doba pojištění“. Mezi ně patří i péče o osobu s příspěvkem na péči. Má to však své ALE…
Řečí zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, § 5, odstavec 2 – Okruh pojištěných osob:
„Pojištění jsou při splnění podmínek stanovených v tomto zákoně účastny dále….d) osoby pečující osobně o osobu mladší 10 let, která je závislá na pomoci jiné osoby ve stupni I (lehká závislost), nebo o osobu, která je závislá na pomoci jiné osoby ve stupni II (středně těžká závislost) nebo stupni III (těžká závislost) anebo stupni IV (úplná závislost), pokud spolu žijí v domácnosti; podmínka domácnosti se nevyžaduje, jde-li o blízkou osobu nebo asistenta sociální péče podle § 83 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb.“
V rámci služby Odborné sociální poradenství jsme získali zprostředkovanou zkušenost asistentky sociální péče, která průměrně cca 2 hodiny denně pečovala o osobu s příspěvkem na péči ve stupni IV. Paní asistentce, která žádala ČSSZ o uznání doby péče jako náhradní doby pojištění, tato doba péče uznána nebyla, protože svým rozsahem nebyla dostatečná.
Obdobnými případy se v nedávné době opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud, který ve srovnatelných kauzách mj. uvedl:
„Z hlediska smyslu a účelu zákona je proto nezbytné, aby náhradní doba pojištění byla asistentům sociální péče uznávána jen tehdy, pokud péči ve vztahu ke konkrétní osobě vykonávají osobně a v časovém rozsahu neumožňujícím výkon výdělečné činnosti při běžné (standardní) pracovní době.“
„Osobní péče o osobu závislou na péči v konkrétním stupni logicky vyžaduje, aby pečující osoba byla u této osoby přítomna a jí nápomocna. To z povahy věci vylučuje výkon zaměstnání v takovém rozsahu, při němž pečující osoba nemůže být bezprostředně s osobou, která vyžaduje péči. Naopak výkonu péče zpravidla nebude bránit např. práce z domova. Při rozhodování v konkrétní věci však bude vždy záležet na posouzení, jakým způsobem má pečující osoba upraveny pracovní podmínky.“
ČSSZ ve svém rozhodnutí mj. uvedla:
„Lze tedy shrnout, že judikatura Nejvyššího správního soudu a odborná literatura dospěla ke shodnému závěru, jaký dlouhodobě zastávají ve své rozhodovací praxi také orgány sociálního zabezpečení, tj. že ustanovení § 5 odst. 2 písm. d) zákona o důchodovém pojištění je třeba vykládat tak, že asistentům sociální péče je umožněno získat náhradní dobu pojištění pouze za předpokladu, že poskytují jedné konkrétní osobě v příslušném stupni závislosti osobní péči v takové časové dotaci, která jim brání ve standardní výdělečné činnosti.“
„Lze v této souvislosti již pouze zopakovat, že dlouhodobě ustálená rozhodovací praxe správ sociálního zabezpečení je taková, že podmínka osobní péče o osobu závislou na péči jiné osoby se považuje za splněnou pouze v případě, je-li vykonávána v časovém rozsahu, který alespoň přibližně odpovídá výdělečné činnosti na plný úvazek. Tato podmínka se přitom vztahuje nejen na osoby blízké a na osoby žijící s opečovávanou osobou ve společné domácnosti, ale také na asistenty sociální péče.“
Závěr:
Pokud jste pečující osobou a poskytování péče Vám nezabírá téměř 8 hodin denně, pracujte. Až dospějete do věku odchodu do důchodu, ČSSZ bude sledovat, v jakém rozsahu byla péče poskytována a pravděpodobně dobu péče jako náhradní uzná jen v případech, kdy péče „alespoň přibližně odpovídala výdělečné činnosti na plný úvazek“.
Mgr. Michal Šimůnek
