Postavení osob se zdravotním postižením v Evropské unii

Práva osob se zdravotním postižením jsou v Evropské unii upravena především v článku 13 Smlouvy o založení Evropského společenství ve znění Amsterodamské smlouvy, kde je zakotven zákaz diskriminace z důvodu zdravotního postižení. Dalším význačným dokumentem zakotvujícím zákaz diskriminace je Charta základních práv EU, která, přestože není prozatím právně závazná, se těší velké vážnosti.

Nařízení Rady 1408/71/EHS o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky, pohybující se v rámci Společenství, obsahuje koordinaci systému sociálního zabezpečení obecně. Koordinuje dávky v nemoci a mateřství, dávky v invaliditě, dávky ve stáří, dávky pozůstalým, dávky při pracovních úrazech a nemocech z povolání, pohřebné, dávky v nezaměstnanosti a rodinné dávky.

Národní systémy sociálního zabezpečení musí být koordinovány, protože by jinak migrující pracovník ztrácel část nebo všechna svá práva na sociální zabezpečení v důsledku podmínek vyžadujících jinými systémy. Nařízení se vztahuje na osoby zaměstnané nebo osoby samostatně výdělečně činné a na studenty, které podléhají nebo podléhaly právním předpisům jednoho nebo více členských států a které jsou státními příslušníky jednoho nebo více členských států, nebo osobami bez státní příslušnosti anebo uprchlíky sídlícími na území jednoho z členských států, jakož i na jejich rodinné příslušníky nebo pozůstalé.

Okruh dávek sociálního zabezpečení, na které se toto nařízení vztahuje:

  • dávky v nemoci a mateřství
  • dávky v invaliditě
  • dávky ve stáří
  • dávky pozůstalým
  • dávky při pracovních úrazech a nemocech z povolání
  • pohřebné
  • dávky v nezaměstnanosti
  • rodinné dávky

Význam a úlohu tohoto nařízení z hlediska problematiky osob se zdravotním postižením lze uvést na následující problematice: V systémech „invalidního pojištění“ (ne všechny země mají samostatný systém invalidního pojištění) jsou podstatné rozdíly. Přesto lze rozlišit dva hlavní typy:

1/ v některých zemích invalidní důchod nezávisí na délce pojištění; stejný invalidní důchod se přizná bez ohledu na 5, 10 či 20 let pojištění. Taková forma invalidního pojištění se někdy označuje jako „systém/program spojený s materializací rizika“, nebo zkráceně a velice prostě jako systém typu „A“. Pro přiznání invalidního důchodu v systému „A“ stačí, aby v době vzniku invalidity dotyčná osoba byla pojištěna (bydlela) v daném státě a měla ukončenou případně stanovenou kvalifikační dobu pojištění (bydlení). V praxi to znamená, že pracovník pojištěný například jen 10 let může v případě invalidity pobírat stejný důchod jako jiný pracovník, který před tím, než se stal invalidou, byl pojištěn 30 let.

2/ v některých zemích invalidní důchody závisí na délce pojištění a vypočítávají se podobně jako starobní důchody. Takováto forma „invalidního pojištění“ spojující výši dávky s délkou pojištění se označuje jako systém typu „B“. V systémech založených na době pojištění se částka důchodu zvyšuje s rostoucí délkou získaných dob pojištění. To znamená, že pracovník, který byl pojištěn pouze 10 let, dostává podstatně nižší důchod než pracovník, kterému je pro účely invalidního důchodu započtena doba 30 let.

Uznání invalidity a určení jejího stupně přísluší kompetentní národní instituci (v ČR je to Česká správa sociálního zabezpečení) podle vnitrostátních právních předpisů každého státu, a to ve všech státech, kde byla dotyčná osoba pojištěna. Jen v několika málo případech je rozhodnutí jedné instituce závazné pro instituce ostatních států.

Ve směrnici č. 2000/78/ES je upraven zákaz diskriminace v zaměstnání a povolání. Zásadou rovného zacházení se pro účely této směrnice myslí neexistence žádné přímé nebo nepřímé diskriminace z důvodu náboženského vyznání či víry, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace v zaměstnání a povolání. Přímou diskriminací se rozumí, pokud se s jednou osobou zachází méně příznivě než se zachází nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci. Nepřímou diskriminací se rozumí, pokud by v důsledku zdánlivě nestranného ustanovení, kritéria nebo zvyklosti byla osoba určitého náboženského vyznání nebo víry, zdravotního postižení, věku nebo určité sexuální orientace v porovnání s jinými osobami znevýhodněna (s určitými výjimkami stanovenými v článku 2 odstavci 2 předmětné směrnice). Nepřímou diskriminací z důvodu zdravotního postižení se rozumí také odmítnutí nebo opomenutí přijmout opatření, která jsou v konkrétním případě nezbytná, aby osoba se zdravotním postižením měla přístup k právům podle zvláštních zákonů. Ledaže by takové opatření představovalo nepřiměřené zatížení fyzické nebo právnické osoby.

Práva při usazení v jiné členské zemi

Zcela stejné nároky na různé sociální výhody, které jsou v jiné zemi poskytovány tamním postiženým občanům, budete moci uplatňovat pouze v případě, že v této jiné členské zemi budete jako migrující pracovník-zaměstnanec. V tomto případě se na Vás vztahuje nařízení Rady EHS 1612/68 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství. Článek 7 – odstavec 2 tohoto nařízení totiž uvádí pravidlo, že migrující pracovník z jiné členské země „Požívá stejné sociální a daňové výhody jako tuzemští pracovníci“. Tato práva se tedy nevztahují např. na osoby samostatně výdělečně činné a zpravidla také ne na rodinné příslušníky.

Práva při cestování v jiné členské zemi

Pokud se zdržujete v jiné členské zemi po přechodnou dobu – např. v rámci turistického ruchu – nevzniká nárok na uplatňování výhod, které jsou poskytovány tamním občanům se zdravotním postižením. Jedná-li se např. o zlevněné vstupné do muzea, nemáte nárok tuto slevu vyžadovat. Můžete se samozřejmě s provozovatelem objektu zkusit domluvit, pak už záleží na jeho uvážení.

Otázka parkování

Při parkování v jiné členské zemi by neměl nastat problém, neboť Česká republika přijala mezinárodní označení v podobě modrého parkovacího znaku pro invalidy. V České republice mají na tento parkovací průkaz nárok držitelé průkazek ZTP a ZTP/P. Ovšem ani vydávání uvedeného parkovacího znaku není jednotné a okruh lidí, kteří jej mohou získat, se v jednotlivých zemích značně liší.

Pro zlepšení mobility osob se zdravotním postižením vydala Rada EU v roce 1998 doporučení 98/376/ES, týkající se karty na parkování pro osoby se zdravotním postižením – „parking card for people with disabilities“. V tomto doporučení se uvádí, že je žádoucí, aby v rámci Evropské unie existovala karta na parkování pro osoby se zdravotním postižením, která by byla všeobecně uznávána členskými státy EU. Nicméně definice pojmu zdravotní postižení a obsah právních předpisů regulujících podmínky pro vydávání těchto karet na parkování se ponechává v kompetenci členských států s tím, že tato karta má být poskytována pouze těm osobám, jejichž zdravotní postižení vede k omezené pohyblivosti. Doporučení zahrnuje i standardizovaný model parkovací karty, kde je uvedena velikost, tvar a obsah informací na kartě. Vzhledem k tomu, že všechny země vydávají vlastní parkovací karty (na národní, regionální a místní úrovni), cílem doporučení je zajistit, aby vzhled a obsah všech karet vydávaných v EU byl v souladu se standardizovaným modelem.

Evropská parkovací karta se vztahuje na osobu nikoliv automobil, což znamená, že osoba se zdravotním postižením si může kartu vzít s sebou, pokud např. bude cestovat autem svého přítele nebo jede na dovolenou a má v úmyslu si automobil pronajmout až na místě. Držitel evropské parkovací karty může využívat vyhrazená nebo zvláštní parkovací místa ve své zemi i v kterékoliv jiné zemi EU. To nicméně neznamená vzájemné uznání těchto parkovacích karet mezi státy, protože neexistuje žádný obecný evropský zákon o parkování osob se zdravotním postižením. Zákony o parkování těchto osob na místní, regionální i národní úrovni budou nadále platit. Česká republika doposud toto doporučení nepřijala do svého právního řádu.

Michal Šimůnek

Úmluva o právech osob se zdravotním postižením

Úmluva o právech osob se zdravotním postižením – rozbor

Označeno v Sociální otázky