Do nového rehabilitačního centra berounské nemocnice jsme letos v únoru přijížděli s velkými očekáváními, ale i s trochou nejistoty. Přeci jen ústavní rehabilitace je něco jiného než lázeňský pobyt. Také jsme věděli, že se budeme muset obejít bez možnosti plavání a cvičení v bazénu, který se teprve staví.
Profesionální přístup
Skvělý přístup pana primáře Horáčka jsme měli příležitost poznat již během jeho desetiletého působení ve Společnosti C-M-T. S ostatními lékaři a se všemi fyzioterapeuty nás seznámení teprve čekalo.
V současné době, kdy je již větší konkurence rehabilitačních ústavů a lázní, se setkáváme s neprofesionalitou či dokonce nezájmem o pacienta jen výjimečně, ale přesto jsme byli nepatrně rozechvělí. Všechny obavy však byly zbytečné, přístup a znalosti odborného personálu nás velmi příjemně překvapily.
Pobyt v nemocnici jsme chtěli využít i k vyzkoušení nových pomůcek, které by nám umožnily snadnější a bezpečnější pohyb. Postupně jsme vyzkoušeli různé ortézy, pásky na přepadávající špičky, nechali si vyrobit vložky do bot, změřili jsme postavení těla a na základě toho si nechali vyrobit nové ortézy a ušít boty, zkonzultovali nový způsob chůze s holemi atd. Když se jeden den něco vyzkoušelo a řešení vyhovovalo, od druhého dne se na změně pracovalo. Když řešení nevyhovovalo, nejpozději druhý den se hledalo nové řešení.
Cvičení v rehabilitačním ústavu je intenzivnější než v lázních (pro někoho je to výhodnější, pro někoho ne, intenzitu je potřeba nastavit podle potřeb a schopností pacienta). Např. Vojtovu metodu jsem cvičil každý pracovní den i v sobotu. Při některých cvicích na mně pracovaly dvě fyzioterapeutky najednou. I délka cvičení byla dvoj- až trojnásobná, než bývá cvičení v lázních.
Každý den jsme měli ještě i individuální ergoterapii, měkké techniky, motomed na ruce i nohy, vířivé koupele.
Moderní vybavení
Ve třetím poschodí nás v tělocvičnách zaujaly řady asi dvaceti nablýskaných strojů s logem David. Vypadaly, jako by čekaly na lidi, z nichž během chvilky udělají kulturisty. Na každém cvičebním stroji je monitor a člověk může na první pohled nabýt dojmu, že si jen sedne, připoutá se, pustí si nějaký film a nechá přístroj pracovat na tvorbě muskulatury. Skutečnost se od této představy poněkud liší.
Ošetřující lékař nejprve určí, zda je cvičení na strojích pro pacienta vhodné a které partie je potřeba posílit. Stroje jsou rozděleny do skupin podle toho, s jakou svalovou skupinou pracují.
Každému pacientovi se pak věnuje jeden fyzioterapeut. Při prvním sezení se spolu na strojích zabývají měřením – jednak svalové síly, jednat rozsahu pohybů. Program data vyhodnotí a připraví rehabilitační plán pro každý stroj zvlášť. Plán spočívá v tom, že pro každé následující cvičení mírně zvyšuje odpor, proti kterému musí pacient cvičit, rozsah pohybů a frekvenci cviků. Fyzioterapeut pacienta do přístroje usadí, zafixuje posez (aby se cviky prováděly pouze těmi skupinami svalů, které ten který přístroj posiluje) a během cviků pacienta kontroluje. Pacient může na monitoru před sebou sledovat, jak rychle a v jakém rozsahu pracuje. Program ho upozorní na případné chyby. Na konci cvičení se na grafu zobrazí průběh a správnost cvičení.
Na každém přístroji jsem v rámci jedné procedury cvičil zhruba 5 minut, to znamená na čtyřech dohromady včetně „výstupů“ a „nástupů“ téměř půl hodiny. Pokaždé jsem odcházel s pocitem, že místo slabého trupového svalstva mám pevný soudek od rumu.
Údajně jsou pouze dvě pracoviště v České republice, kde Davidy používají – jedním je centrum pana profesora Koláře a druhým je Nemocnice Beroun.
Galerie na chodbách a v pokojích
Z počátku jsme občas na procedury přicházeli na poslední chvíli, protože jsme se na chodbách zastavovali prakticky na každém kroku. Chodby (ale i pokoje a cvičebny) jsou vyzdobeny desítkami fotografií památek a přírody z České republiky, Řecka a Španělska. Především panoramatické velkoformátové snímky nedovolí projít kolem nich bez zastavení. Autorem snímků je lékařský ředitel nemocnice MUDr. Calta. Oproti sterilním obrázkům, vyráběným v tisícových počtech, jak je známe z některých zdravotnických zařízení, těmto fotografiím se daří proměnit nemocniční prostředí v galerii pro potěchu oka i duše.
Po letošní zkušenosti můžeme s klidným svědomím prohlásit, že Nemocnice Beroun je špičkovým rehabilitačním ústavem. Znalost problematiky CMT, s níž jsme se tu setkali, vybízí k myšlence, že by se nemocnice jednou možná mohla stát centrem rehabilitace CMT. To ale záleží i na pacientech, jestli se rozhodnou svěřit do rukou berounského personálu. Pobyt můžeme jen doporučit. Je však třeba si uvědomit, že pobyt v nemocnici nemůže být totožný s pobytem v lázních. Na někoho může např. působit depresivněji nemocniční režim včetně měření teploty či rozdávání léků, nemocniční lůžka a vybavení pokojů, které je pohodlné, ale má daleko k designu lázeňských pokojů navozujícímu spíše hotelovou atmosféru. Někomu více vyhovuje intenzita cvičení v lázních atd. Osobně, pokud to okolnosti dovolí, budeme se snažit kombinovat lázeňskou a nemocniční léčbu.
V případě zájmu o rehabilitaci v Berouně můžete kontaktovat přímo pana primáře MUDr. Ondřeje Horáčka, PhD (kontakty na www.nember.cz).
Roman a Klára Folvarští
