Je tváří kosmetické firmy, fotografové si u ní podávají dveře a navíc se už brzy objeví na své první „titulce“. To, co jiným modelkám trvá roky, stihla Jana Flechtnerová (26) za šest měsíců.
A to má oproti svým kolegyním velkou nevýhodu – kvůli vrozené nemoci nemůže chodit. První handicapovaná modelka v Česku se tím ale nijak netrápí. „Někdo nosí brejle, já holt berle,“ říká. V malém obýváku bytovky ve východočeském Opočně sedí usměvavá krásná brunetka. S úsměvem líčí, jak se rozhodla prolomit jedno z tabu modelingového světa – stala se první postiženou modelkou v Česku. Není sama, koho vlastní úspěch překvapil. S tím, že by vozíčkářka mohla prorazit, nepočítaly ani renomované modelingové agentury.
„Když si prohlížíte jejich webové stránky, tak všude chtějí krásné a dokonalé dívky,“ říká Jana. „A mě naštvalo, že nikde není ani zmínka, že by tu práci mohla dělat holka s handicapem. Proč bych třeba já nemohla nafotit reklamu? Taky bych mohla mít mindrák, že mám ošklivé nohy nebo mi nefungujou, ale o tom to přece není. Proto jsem se rozhodla, že to zkusím a ukážu jim, že i když nejsem dokonalá, tak můžu být modelkou.“
Ze začátku to na velký úspěch nevypadalo. Jana obeslala renomované agentury s dotazem, co má jako handicapovaná udělat, když se chce stát modelkou. Nepřišla jediná odpověď. Tak zkusila internetový server www.svetmodelek.cz.
„Jeho majitel byl nadšený a oslovil fotografy, které má zaregistrované. Ti projevili zájem a tak se to celé rozjelo,“ líčí Jana. Za pouhých šest měsíců šestadvacetiletá modelka nafotila první fotky do booku a dostala hned několik zakázek včetně té na titulní stránku časopisu Vozíčkář.
„Když vyšly moje první fotky, ozvaly se mi i ty agentury, které mi původně ani neodpověděly,“ vypráví Jana. „Ale mám svoji hrdost, a tak jsem je odmítla. Snažím se ukázat, že se můžete prosadit i bez toho, abyste byla otrokem nějaké agentury a obíhala castingy.“ Nové nabídky chodí každý den, Jana je ale odkládá. Musí, už za týden ji čeká důležitá operace. Právě ta rozhodne, jak se bude její modelingová kariéra vyvíjet dál.
Jana Flechtnerová trpí nemocí zvanou Charcot-Marie-Tooth neboli CMT, při které se postupně zhoršuje hybnost dolních, a později i horních končetin. Nemoc je dědičná, trpí jí i Janina maminka.
„Povolují mi kotníky, tak mi je lékaři musí zpevnit,“ vysvětluje sympatická brunetka. O její nemoci se toho ale od ní moc nedozvíte. „Já jsem ten typ pacientky, který vám o ní vůbec nic neřekne. Nemoc si nepřipouštím. Nepatřím k těm, kteří surfují po internetu a shánějí si informace. Já to nepovažuju za důležité. Spíš mi připadá, že čím víc toho člověk o své nemoci ví, tím víc upadá do pasivity a říká si: nemůžu tohle a támhleto, tak má to ještě vůbec cenu?“
Janu podobné otázky netrápí. Škatulkování na zdravé a postižené ignoruje a svým životem dokazuje, že jí slovo pasivita nic neříká. Vystudovala sociální patologii, sociální pedagogiku a navrch ještě speciální pedagogiku. Teď zvažuje, že si udělá i doktorát. Téma už má – sexuální zneužívání handicapovaných. Právě na vysoké škole přišla i ke své přezdívce sexy berlička.
„Mám netradiční příjmení, které se špatně pamatuje a někomu i vyslovuje, a tak mi kolegové vymysleli přezdívku. Sexy hůlka nezněla dobře, a tak vymysleli sexy berličku,“ směje se. Lákají ji i adrenalinové sporty. Tandemový seskok, rogalo, rally… Jediné, co nevyšlo, je vysněná kriminalistika.
„Chtěla jsem studovat policejní akademii. Jenže tam vyžadují stoprocentní zdravotní stav a já bych neprošla fyzickými testy. Docela mě to naštvalo, do jisté míry mi to připadá jako diskriminace. Vždyť v kanceláři bych klidně pracovat mohla.“ Jana už posbírala i několik typických „modelkovských“ historek. Třeba tu o focení svatebních šatů v mínus 12 stupních Celsia, nebo nákupech bot na podpatku. Ty mívají obvykle stejný průběh.
Užaslý prodavač se marně snaží dámu na vozíku přesvědčit, že v botách na jehlách nebude moct chodit. Jenom jedna věc Janu zatím míjí. „Mám za sebou spoustu focení, ale ještě ani jeden fotograf mě nechtěl do postele,“ směje se.
I když Janu focení baví, ze zákulisí modelingu je občas trochu rozpačitá. „Někdy mám pocit, že si s ostatními modelkami nemám o čem povídat. Nedokážu se s nimi bavit o módě a kosmetice. Co je na tohle ideální, jakou dietu držet. Se svým knedlo-vepřo-zelo a kynutými knedlíky bych stejně neuspěla. Já než abych si koupila hadříky, utratím peníze za knížky. Takže tady to někdy neklape.“
Plány Jana nemá. Už teď se jí splnilo víc, než v co před půl rokem doufala. Ráda by ale dostala na klasickou přehlídku. Ne tu pro handicapované. Chtěla by jet na vozíku mezi zdravými modelkami.
„V budoucnu by mě bavilo moderování nějakého pořadu nebo práce oblastní manažerky kosmetické firmy. Možná bych si mohla otevřít i vlastní malou agenturu. Moc bych totiž chtěla postiženým holkám, těm šedým myškám, které sedí doma, pomoct trochu se zviditelnit. Poradit jim s líčením, oblékáním, zprostředkovat jim focení. Naučit je, že když mají třeba krásné oči, nemusí se bát je zviditelnit. Prostě trochu jim zvednout sebevědomí. Jasně, někdo se mi možná vysměje nebo mi napíše další anonym, abych se nejdřív naučila chodit. Ale já zastávám názor, že když se chce, tak jde všechno.“
Kamila Tomsová
